Blog

Tahle buchta je rodinný poklad. U nás se po ní olizuje úplně každý, tedy až na ty členy rodiny, kteří si vždycky dají radši klobásu. Je to recept mojí babičky a hotovou ji máte do půl hodiny i s umytou miskou. Takže pokud máte v lednici kefír, honí vás mlsná nebo se návštěva řítí na kafe, hurá do toho.

INGREDIENCE

• 35 dkg polohrubé mouky
• 25 dkg cukru krupice
• 1 malá krabička kefíru bez příchutě
• 2 lžíce kakaa
• 2 vejce
• 2 malé lžičky jedlé sody
• 200 ml oleje
• Skořice, citronová kůra, kokos na posypání
• Na polevu: min. 100 g čokolády na vaření, trochu mléka a kousek másla

JAK NA TO

Všechno, co se dá prosít (mouka, cukr, kakao, soda), hezky prosejte a promíchejte. V druhé misce rozšlehejte vejce s kefírem a olejem a pak pomalu přidávejte tekutou část do sypké. Žádná věda – jen míchat, míchat, míchat a nebo jednoduše promixovat.

Troubu předehřejte na 180 °C a pečte zhruba 15–20 minut. Buchta by měla zůstat vláčná, takže ji raději moc nepřesušte.

Ještě teplou ji potřete marmeládou – malinová nebo rybízová je nejlepší, protože ta trocha kyselkavosti k téhle buchtě prostě sedí.

A teď poleva: do misky nalámejte čokoládu, přidejte máslo a trošku mléka nebo smetany. Rozpusťte v mikrovlnce nebo na plotně. A pokud milujete pořádnou vrstvu čokošky, klidně přidejte víc. V tomhle receptu se nešetří.

TIPY NA ZÁVĚR

TIP 1: Neposypete-li buchtu kokosem, hoďte na ni šlehačku a čerstvé ovoce. Vznikne vám dezert jak z cukrárny.
TIP 2: Těsto můžete rozlít do košíčků na muffiny a pak libovolně zdobit. Skvělé i pro děti.
TIP 3: Vynecháte-li kakao, zkuste do těsta přidat maliny nebo rybíz. Vznikne skvělá svěží varianta.

Říká se, že každý byznys začíná v garáži. Ten můj začal v koupelně.

Před více jak deseti lety jsem si po čase stráveném v korporátu řekla, že by bylo fajn zkusit něco vlastního. A protože se na obzoru rýsovala mateřská, přišlo mi to jako ideální čas – protože co jiného dělá člověk ve dvě ráno s miminkem v náručí než podnikat, že?

Neměla jsem vůbec žádné zkušenosti s provozem e-shopu, žádný startovací kapitál, natož podnikatelský plán. A taky jsme bydleli v pražském 1+kk, takže o nějakém skladovém zázemí nemohla být řeč. Jediné, co jsem měla, byla chuť. A Google.

Noci jsem trávila hledáním nápadu, co by tak mohlo dávat smysl. A pak mi padl do oka nanukovač od americké firmy ZOKU. Tehdy tu po něm nebylo ani stopy – takže jsem neváhala a vyrazila za výrobcem rovnou na veletrh do Frankfurtu. S tím, že to nějak dopadne.

Když si na to dneska vzpomenu, musím se smát. Neměla jsem ani vizitku. Nic. Ale i tak jsem tam sebevědomě nakráčela a šla vyjednávat s americkou firmou, jako kdybych měla aspoň sklad nebo IČO. No… dopadlo to přesně tak, jak si asi představujete. Nijak.

Ale! Během courání mezi stánky jsem zahlédla něco, co mě zaujalo víc než ty nanuky – nádherné zástěry od jiné americké značky. A bylo to tam. Po návratu domů jsem z nich nemohla spát. Tak jsem nabrala odvahu, firmu oslovila – a světe div se, oni souhlasili s dodávkou.

Kamarád mi pomohl postavit první e-shop. Sama sobě jsem udělala PR manažerku a napsala tiskovou zprávu, kterou jsem s velkou dávkou naděje rozeslala na kontakty, které jsem poctivě vyčetla ze zadních stran časopisů.

A pak se stalo něco, co mě dodnes dojímá: většina těch časopisů o mém malém projektu opravdu napsala. A začaly přicházet první objednávky.

Večer jsem tiskla štítky, balila zástěry, lepila krabice – a protože v bytě nebylo kam utéct, dělala jsem to v koupelně, abych nebudila zbytek rodiny.

A co bylo dál? To si necháme zase na příště. 😉