Příběh Šik v kuchyni

Začínat podnikání z koupelny, mít tiskárnu položenou na pračce a místo kancelářské židle záchodovou mísu není zrovna vrchol komfortu. Ale při rozjezdu podnikání toho člověk vydrží dost.

Ze začátku to šly prodeje nahoru raketovou rychlostí. Jenže, jak už to bývá, každá mince má dvě strany. Všechny zástěry jsem tehdy dovážela od americké firmy. V praxi to znamenalo, že jsem každou zástěru i chňapku po příchodu z USA rozbalila, zkontrolovala každý šev i kousek látky, vadné položky vyřadila a následně reklamovala. Ze začátku to šlo. Jenže postupně moje spokojenost s kvalitou klesala, zatímco počet reklamací rostl. Designy byly nádherné, nervy v háji.

Pro mě je každý zákazník skoro jako člen rodiny. A když balím balíček, dělám to se stejnou péčí, jako kdyby byl pro moji mamku. Každý kus, který pošlu do světa, musí být perfektní. Takže jednou přišel den, kdy jsem si řekla, že takhle už dál nechci a dovoz ze zahraničí končí. Rozhodla jsem se všechno vyrábět v České republice. Našla jsem výrobce látek i šicí dílnu, která dokázala moje nápady přetavit do reality a ve skvělé kvalitě. A nelituju toho ani na vteřinu. Ano, marže by byly úplně jinde, ale srdce mi říkalo, že lokální výroba je ta správná cesta.

A možná právě díky tomu pak přišly krásné spolupráce – zástěry na míru pro časopisy Apetit, Venkov a styl nebo masooo!, zakázkové šití pro českou biokosmetiku PraváJá, dodávky pro velkoobchod s domácím zbožím, publikace v kuchařkách. Ale jak už to tak bývá – ani tohle netrvalo věčně. Po období, kdy letíte jak vítr, přišlo zaškobrtnutí a menší pád. Co to způsobilo a jak jsem se zase pomalu hrabala nahoru? O tom zase příště.

Říká se, že každý byznys začíná v garáži. Ten můj začal v koupelně.

Před více jak deseti lety jsem si po čase stráveném v korporátu řekla, že by bylo fajn zkusit něco vlastního. A protože se na obzoru rýsovala mateřská, přišlo mi to jako ideální čas – protože co jiného dělá člověk ve dvě ráno s miminkem v náručí než podnikat, že?

Neměla jsem vůbec žádné zkušenosti s provozem e-shopu, žádný startovací kapitál, natož podnikatelský plán. A taky jsme bydleli v pražském 1+kk, takže o nějakém skladovém zázemí nemohla být řeč. Jediné, co jsem měla, byla chuť. A Google.

Noci jsem trávila hledáním nápadu, co by tak mohlo dávat smysl. A pak mi padl do oka nanukovač od americké firmy. Tehdy tu po něm nebylo ani stopy – takže jsem neváhala a vyrazila za výrobcem rovnou na veletrh do Frankfurtu. S tím, že to nějak dopadne.

Když si na to dneska vzpomenu, musím se smát. Neměla jsem ani vizitku. Nic. Ale i tak jsem tam sebevědomě nakráčela a šla vyjednávat s americkou firmou, jako kdybych měla aspoň sklad nebo IČO. No… dopadlo to přesně tak, jak si asi představujete. Nijak.

Ale! Během courání mezi stánky jsem zahlédla něco, co mě zaujalo víc než ty nanuky – nádherné zástěry. A bylo to tam. Po návratu domů jsem z nich nemohla spát. Tak jsem nabrala odvahu, firmu oslovila – a světe div se, oni souhlasili s dodávkou.

Kamarád mi pomohl postavit první e-shop. Sama sobě jsem udělala PR manažerku a napsala tiskovou zprávu, kterou jsem s velkou dávkou naděje rozeslala na kontakty, které jsem poctivě vyčetla ze zadních stran časopisů.

A pak se stalo něco, co mě dodnes dojímá: většina těch časopisů o mém malém projektu opravdu napsala. A začaly přicházet první objednávky.

Večer jsem tiskla štítky, balila zástěry, lepila krabice – a protože v bytě nebylo kam utéct, dělala jsem to v koupelně, abych nebudila zbytek rodiny.

A co bylo dál? Jak a proč jsem se pustila do vlastní výroby? To si necháme zase na příště. 😉